Crossroad 2022. Byl fičák.... 

Po otevření obálky na mě vykoukla kresba muže s holou hlavou a aurou kolem. „ Miku posílám pozdrav a mrkni na kresbu. To je náš mesiáš, teda říká se to tu a všichni ho hledají, včetně našeho pastora. Kámo to je člověk, myslím, že kdyby se něco zesralo, tak on to tu povede. Všichni by ho následovali. No nic, dneska máme prodlouženou hlídku, tak se trochu projdem kolem.“ Ukončil brácha dopis. Koukal jsem na tu kresbu a nevěděl jestli se mám ještě víc bát nebo se zasmát. Vypadal jak ježíšek, respektive jeho část. Když ten dopis najdu až se vrátím domu, musím vám to ukázat. Ukázal bych vám tu kresbu hned, ale jsem už na cestě. Kousek od bráchy se rýsuje nějaký kšeftík i pro nás a tak jsem si řekl, že to spojím a po nějaké době si dáme s bráchou zase pivo. V oblasti Pozambistánu se těch zakázek najednou vyrojilo trochu víc. Ono co čekat, když máte několik kilometrů za obydlenou oblastí hranici s né zrovna pacifistickým státem a pod vesnicema nerostné bohatství, za které by si i Elon Musk koupil svoji vlastní raketu a postavil si na Marsu vilu. Prostě klasické sousedské šarvátky.

„Brácha ?“. Telefon v tu nejdebilnější dobu. „ Jestli ještě nemáte potvrzený nějaký kšefty, možná by se nám tu hodilo pár rukou“. Následoval asi hodinový rozhovor, ve kterém jsem se dozvěděl, že vesnice už měla nástřel a nějaké nepokoje a že to není zas až tak růžový a pohodový kšeft jak to vypadalo. Právě prý ošetřili postřeleného vesničana a jestli ho nedostanou do špitálu, nepřežije.

Zasalutoval jsem a projel kontrolní bránou, telefonát mě zastihl akorát na kontrolním bodě mírových sil, které v oblasti působily.

Chtěl jsem se ještě otočit a zkusit je informovat o zraněném, ale říkal jsem si, že brácha má určitě kontakty na základnu a na medevac také. Brácha je profík, co už něco zažil a tak jsem zůstával celkem v klidu. V těchto státech má každý druhý vesničan nějakou zbraň a klidně se mohli postřelit sami někde na lovu. Nějak se nikdo z kontrolního bodu nezmínil, že za posledních 24 hodin se vesnice dostala do těsného sevření jednotek východu a že tyto překročily hranici Pozambistánu. Dokonce v nějakých vesnicích kolem se obyvatelstvo formuje do militantních skupin a připravuje se bránit vlast. Chtěl jsem bráchovi zavolat, že jsem už v oblasti, vyházím věci u hotelu a zítra dorazím za ním do vesnice. Na telefonu jsem ho už nezastihl, tak jsem mu poslal sifru přes sms, stejně se divím, že v takovéhle prdeli funguje telefon a vcelku se i těšil až ho zítra uvidím.

Druhý den ráno jsem se rozjel směrem k vesnici, kde jsme měli domluvenou s bráchou schůzku. Několik kilometrů před bodem setkání mé auto zablokovala skupina místních v čele s vysokým mužem v obleku, který mi sdělil, že ať se chystám kam chci, za několik kilometrů vstoupím na okupované území. „ Toto je poslední vesnice mimo držení okupantů příteli “. Sdělil mi charismatický muž v obleku. „To není možné“, odpověděl jsem, s tím, že tam mám osobní záležitosti a musím tam.

Muž mi nezakázal ani nijak neomezil další cestu, jen podotkl, že všichni tam mají osobní záležitosti. Vesnice byla napadena a kromě pár místních co přežili byli všichni popraveni, včetně starosty, nějaké cizácké ochranky, a jeho bratra, který s sebou na onen svět vzal ale tři vojáky okupačních sil.

Teprve teď mi došlo, že zmíněný bratr byl onen pastor, o kterém mi brácha říkal v jednom z dopisů. Měl jsem volnou cestu, ale stále jsem nedokázal zařadit rychlost a jet. Po nějaké době se muž v obleku naklonil do okna vozu a řekl: „Měls tam blízké ?“ „ Brácha s jednotkou byli ta ochranka “. Ten den jsem již neodjel, tedy odjel, ale do vesnice, kde se formoval slušný odboj a do které byla dopravena těla z onoho masakru. Nikdo neví co se přesně stalo, ale průzkum kazatelových lidí po pár hodinách od útoku našel už vesnici prázdnou, jen těla mrtvých a vedle kazatelova těla velkou knihu s dutinou pro revolver. Mezi těly byl i brácha.

„ Ochranka dělala co mohla, ale bylo jich prostě málo. Byli tam od toho aby se ohlídalo dění ve vesnici a ne proti pravidelné armádě východu“. Řekl mi kazatelův bratr.

Ve vesnici bylo rušno, místní měli jasno. Szczerbinow pod Rawkem, jak zněl název vyvražděné vesnice se musí vrátit pod nadvládu místních a smrt obyvatel musí být pomstěna. V ten okamžik jsem za hlavu hodil vše ostatní a jako jediný cíl si dal přijít na to co se ve vesnici opravdu stalo a pomstít bráchu. Pár hodin cesty do Szczerbinowa mi nechalo prostor vyčistit si hlavu a přesvědčit sama sebe, že nejlepší bude přidat se k pastorovi a místním, místo konání na vlastní pěst.

Jsme na místě.

Prázdná vesnice. Několik místních co šli s námi se rozběhlo po okolí, někdo k místu s kaluží krve, jiný k pohozené halence, zřejmě někoho z rodiny.

„ Byl to idiot “, pronesl někdo z davu. „ Jak mohl nechat odebrat vesničanům zbraně ?“ Pochopil jsem. Řeč byla o starostovi a jeho prvním kroku po příjezdu ochranky. Ostatně mi o tom i brácha psal. Našli jsme co jsme čekali, dokonce i zabavené zbraně a tak se skupina ozbrojených domorodců mohla rozrůst o další včetně mě. Vedle zbraní v bráchově stanu ležel mladý muž s ošetřeným střelným zraněním, vypsanou MIST kartou a připraven na odsun. Měl otevřené oči bez života. Musel to být onen postřelený vesničan, kterého brácha s medikem ošetřili a chtěli evakuovat a který měl tu smůlu, že ačkoli ošetřen, již nemohl být odsunut, protože ochranka padla patrně pouze chvilku před povoláním medevacu . Sáhl jsem mu na krk a poté prsty jemně zavřel víčka. Byl mrtvý. Vyšel jsem před stan a rozhlédl se. Na ruku mi kdosi přilepil zelenou pásku, po boku lidí, co jsem nikdy neviděl a na místě kde jsem nikdy nebyl, připraven ke všemu.