Jak jsem přežil Pozambistán.

6.9.2024 9:00 hod. Pozambistánského času

Dobré ráno Pozambistáne! Slyším z rádia. Nebo teda líp řečeno slyšel bych, kdybych takdy, kurva, někomu rozuměl alespoň slovo! Jdi do armády říkali,  uvidíš kus světa říkali, bude to sranda říkali. Kus světa vidím, je to ten kus, který byste na ženským těle nazvali jako hráz. Jenom se pořád nemůžu rozhodnout, jestli jsem víc v prdeli nebo v pí… no to je jedno.

Ráno jsem vyskočil z letadla. Rozkaz zněl jasně. – Jste jediný doktor v oblasti, jednotka potřebuje chirurga do polní nemocnice, jste povolán do aktivní služby. Sakra, že se já někdy do té národní gardy přidával. Jsem snad nějakej Alan Alda?! Nejsem! No to je jedno. V sedm ráno, ještě skoro za tmy, mě naložili na letišti nějací místní, kteří se ke mně hlásili. Nerozumím jim ani slovo, ale moc dobře věděli, že jsem doktor, takže je musel poslat někdo od našich. Odvezli mě do vesnice, jejíž jméno se ani nenamáhám vyslovit. Akorát tam stavěli velikej stan. Tak nějak jsem si odvodil, že to bude asi moje nemocnice, tak jsem jim s tím helfnul.

Když tam o tři hodiny později začali tahat lavice a stoly, začal jsem mít tušáka, že něco není úplně v pohodě, zhruba tou dobou mi došlo taky to, že jsem jediný Američan ve vesnici. Do té doby jsem nějak neměl čas se moc rozhlížet. Vytáhnu vysílačku a zkusím se spojit s velitelstvím. Což se mi po chvíli snažení povedlo. Předali mi souřadnice tábora, kam jsem se měl dostat po vlastní ose, protože jsou všichni zaneprázdněný. Fakt dík. Ještě že to je jenom pár kilometrů.

V táboře mě přivítal chlapík, s hodností plukovníka, který dával dost silně najevo, co si myslí o mém pořadovém vystupování. Já mu zase dával silně najevo, že je mi to u prdele. Co udělá? Zavře si jediného doktora? S úsměvem mi předal obálku.

„Co to je? Ptám se?“
„Váš povolávací rozkaz.“

„Ehm. Já už tady jeden mám, to není nutný.“
„Tenhle je platný, ten Váš můžete klidně spálit.“

Začíná se mě jímat špatný tušení a pomalu otevírám obálku. Co to snad… Kurva… Cože?! CLSák? Já mam jít dohajzlu do první linie?! Vůbec. Tohle budu reklamovat. Jo aha, není u koho. Super. Začíná to hezky.

„Tak jak jsme na tom se zdravotnickýma zásobama?“

„Dorazí ráno, zasekla se logistika.“

Jasný super, takže dneska mam volno že jo? ŽE JO? Tak taky ne. Byl jsem přidělen ke 2. pěší jako střelec, abych se náhodou v noci nenudil. Ve 20:00 nástup na průzkum bojem. Jasně. Přesně v 19:55 nechávám tábor daleko za zády a po anglicku mizím zpátky do té vesničky. Když už jsem jim postavil hospodu, tak se v ní aspoň s místníma trošku ožeru. Já se nehodlám zabít někde v noci v lese. Na tohle se potřebuju trochu… Morálně připravit. Popraví si za dezerci jediného medika? Dost silně pochybuju.

Místní pivo se celkem i dá pít. Zdejší doktor umí trochu anglicky, takže si s ním i pokecám a po desátým pivu už si rozumím i s místníma. Zbytek večera je drobet v mlze. Vybavuju si jenom záblesky. Hrajeme karty. S někým si přiťukávám. Krčím se pod stolem před střelbou. Pak kolem mě stojí pár chlapů s kalachama. Pak spolu tancujeme na stole. To zní jako by bylo úterý.

Ráno jsem se probudil uprostřed vesnického skladiště. Netuším jak jsem se tam dostal. Urychleně jsem se sbalil a vrátil se do tábora. Zcela nečekaně si nikdo nevšiml, že jsem tam v noci nebyl a i tak vypadám, takže si všichni myslí, že jsem někde zkejsnul a teď se teprve dostal zpátky. Já jsem zasranej válečnej hrdina, protože jsem si šel ožrat držku. Tohle se fakt může stát jenom v armádě.

Konečně mi dorazili medicinský zásoby. Obvazy, fízák, turnikety, intubačky, všechno co potřebuju. Teď jenom nějak narvat do medibagu… CO TO KURVA JE?! Tohle, že má být medibag?! Jedna z největších zemí na světě s jednou z nejvyzbrojenějších armád a jako batoh na medicinský zásoby mi dají nějaký buzisáček z Intersportu, kterej se trhá jenom se na něj podívám. Přísahám u Boldina… Ty vole ti cvoci už mě nakazili. Přísahám bohu, že jestli se odsud dostanu, tak první, co doma udělám je, že na sockách založím skupinu US army memes a budu si tam dělat prdel z fasování batohů. No nic, budeme improvizovat. Do pytlíčku nacpu jenom to nejnutnější, pár turniketů, izraeláky, hemostatika a pár intubaček. Bez ostatního se holt budeme muset obejít a na morfium místo nezbylo. Škoda, celkem bych si dal. Jo ještě platu živočišného uhlí, čistě pro soukromou potřebu, protože do večera se tady z toho nejspíš poseru.

Povolávákem jsem přidělený k 2. pěší, takže se jdu hlásit seržantovi, že jsem připraven do akce. Teda připraven je silný slovo, ale horší už to nebude. Černý mi jenom mlčky ukáže na partu briťáků, který zrovna naskakují na auto.

„Rozkazy z velení, vyrážíš s nima dobýt bod 32“

32? To je frontová linie! Kurva. Ještě k tomu s koženýma tvářema místo s Amíkama. Kurva. No holt, sešítek s your mam jokes nechávám ve stanu a opráším si znalost Červenýho Trpaslíka.

Během chvilky vyskakujeme v lese. Kluci mají trošku jiný postupy, než na jaký jsem zvyklý, ale poměrně rychle se dokážu přizpůsobit a moc jim nepřekážet. Urazíme pár kilometrů a jsme na bodu uděláme obrannou linii a odpočíváme. Nikde nikdo, všude klid, po cestě jsme nenarazili ani na veverku, takhle by to mohlo jít celý den, říkám si. V tom se zpod svahu ozve střelba.

„Medik!“

Že já nedržel hubu. No tak jo, jdeme si vysloužit peníze daňových poplatníků. Pičo jasně, že to musel koupit ten, co je nejdál ode mě. Kretén. Kluci mě pokrejou a já doběhnu k němu. Hvízdá to všude kolem, ale to mě v tuhle chvíli netrápí. Teď jsem fixovanej na jiný problém, navíc jenom úplný hovado by střílelo po zdravotnících, že jo? Že jo? Zranění naštěstí není nic vážného. Zastavím krvácení, naleju do něj trochu životabudiče, můj vlastní recept - neptejte se - a klučina může vesele dál válčit, tohle není ani na transport. Vracím se na svojí pozici vydechnout si. Když v tom.

„Medik!“

Kurva drát. Chtěl bych tomu klukovi pomoct, ale Talosáckej kulometčík na druhý straně lesa je jiného názoru. Náš střelec ho ale rychle umlčí. Pak vidím, jak z křoví vybíhá chlapík s červeným křížem přímo k tomu kulometčíkovi.

„Maj tam medika! Sundejte ho!“

Řvu, když vrážím do zbraně nový zásobník! Jo přesně jak jsem říkal. Po zdravotnících střílí jenom úplný hovada. Válka je holt svinstvo. Jejich zdravotník měl bohužel tolik štěstí, že se mu povedlo kulometčíka odtáhnout do krytu a nezastavili jsme ho. Jestli jenom z půlky tak dobrej, jako já, tak za chvilku jsme pod palbou znova. Byl aspoň z půlky tak dobrej jako já a skončili jsme pod palbou. Druhý kluk přede mnou to schytal a za chvilku po něm třetí.

„Medik!“

Slyším hulákat z pravý strany. Cože? Ten trotl se nechal trefit po druhý? Tak na tebe seru kámo. Mam tu jiný starosti.

„Olympus 1-0, Olympus 1-0, já Viking 1-0 příjem“ vysílačku mám ztlumenou, ale našeho spojaře slyším i přes křoví, je někde kousek ode mě, ale nevidím na něj. Už jsme zbyli jenom my dva.

„Viking 1 – 0, já Olympus 1-0. Příjem“

„Olympe držíme bod 32, máme tady lehkej nástřel.“ „

„Rozumím Vikingu potřebujete posily?“

„Negativní Olympe, nic co bychom nezvládli.“

„No moc dobře to nezvládáme, když jsme tu sami dva vole.“ křičím na křoví, ve kterým tuším spojaře.

„Všichni jsou mrtvý, Dejve. A já jsem tady přišpendlenej kulometem a čumím na naše kluky, jak tam chcípají a nemůžu se k nim kurva dostat! Než podáváš hlášení, tak si zjistit situaci ty vole!“

„Olympus 1 – 0, já Viking 1 – 0, máme těžké ztráty, zůstal jsem tady sám.“

Sám? Já ho zabiju! Nic dobrý. Hlavně klid. Šťastný myšlenky. Šťastné myšlenky, Až tohle skončí, tak pověsímm armádu na hřebík. Asi i doktořinu, najdu si nějaký klidný a bezstarostný flek, třeba u nějaký securitky v obchoďáku. I když při mým štěstí tam budu do roka dělat vedoucího a vzpomínat na krásný klidný časy v Pozambistánu. Hele. Kulomet už to přestalo bavit. Nebo mu došla munice, tak jako tak je pryč. Škoda, že ke klukům jsem se nedostal včas. Holt válka je svině.

Přišli nový rozkazy. Mám se stáhnout a doplnit jednotku dole u cesty, mají raněný. Tak jo. Medik sám v lese plným Talosáků. Co by se mohlo stát. Jdeme. Cestou se ještě podívám na toho joudu napravo. Zase má štěstí, zase nic vážného. Vysvětluju mu, že je voják a ne hokejista, takže jestli dá hatrick, tak po něm nikdo nebude házet čepicema, ale já ho umlátím helmou.

Cesta lesem proběhla v klidu. Připojil jsem se k další jednotce ošetřil jejich raněný. A co máme za úkol? Vysekat z průseru kluky na bodě 32. Připadám si jako ping-pongový míček, ale za půl hodiny jsme u nich. Bod držíme pevně v rukou a posouváme se blíž k vesnici kde držíme perimetr. Někdy touhle dobou spotřebovávám poslední obvaz. Než sem dorazí transport, tak se taky nemusíme dočkat. S jedním briťákem to bereme poklusem kousek od frontový linie rovnou na základnu, abych doplnil medibag.

Stíháme to akorát, na odjezd transportu zpátky. Aspoň to nemusíme běžet. Maji nás vysadit na kótě u vesnice a mam se spojit s jednotkou Dog 2 – 5. To budou mít briťáci radost, že poslali jednoho svého, aby pak neměli zdravotníka. Nu co. Výsadek v klidu. Vyvolávám marínu a nic. Hlucho. Ostatní slyším, takže chyba je u nich. Nevím kde přesně jsou a nemůžu se jim dovolat. Zatím tedy zůstanu s Britama. Stahujeme se dolů k cestě. Už tuhle trasu začínám znát nazpaměť. Dole na rozcestí zkouším znova vyvolat marínu - furt nic.

„Hele měli by bejt někde tamtím směrem“

Snaží se mi pomoct chlapík u kterého už ani nevím kam patří. Ztratil jsem přehled někdy mezi pátým a padesátým nástřelem.

„Vidíš ten medibag? Vidíš tady někde marínu? A nemyslíš, že by se Vám ten medibag hodil víc, než pravděpodobné hromadě mrtvol? Tak vidíš.“

Zbytek dne proběhl celkem v pohodě. Chodili jsme hodně. A na hodně dlouhý procházky. A pořád jsme se hledali chlapíka jménem Warlord. Ale Nebyla to pořád jenom sranda. Průzkumák měl často takový zvláštní pocity ohledně kamenů, stezky, nebo cesty. Takže nám vždycky řekl ať zalehneme a jsme zticha. Tak jsme to dělali.

K večeru se všechno zesralo. Místní náboženský fanatici se spojili s Talosem proti nám. Byli jsme přečíslený a totálně v hajzlu. Talosákům se dokonce povedlo zaútočit na naší základu. Ale to se přepočítali. Kluci vyběhli v rojnici do pole a zahnali je pryč. Jako správný hrdinové. Taky to skoro všichni schytali. Jako správný hrdinové. A ti, co to přežili se tomu tlemí ještě dneska. Jako správný debilové. Morálka potom padla. Zaslechl jsem, jak se pár kluků zvažuje dezerci a měl jsem sto chutí se k nim přidat. Pak to přišlo. Vysílačkou přišlo hlášení. Že se nějaké osamocené jednotce povedlo dostat na kótu nad táborem a vytlačit Talos.

Celá základně je okamžitě na nohou. Všichni rychle páskují a běžíme jim na pomoc. Zahazuju kvér a balistiku. Teď bude potřeba zdravotnického materiálu co unesu. Moje bezpečnost musí jít stranou. Chvilku zvažuju, že zahodím i pistoli, abych ušetřil těch pár deka a pobral víc obvazů, ale to si nakonec rozmyslím. Půlka lidí naběhne do údolí vedle tábora, druhá půlka to bere po hřebenu. Jdu údolím. Jednak se mi nechce lézt nahoru a jednak tady čekám větší ztráty. Cestou potkáme pár civilů, který odlifrujeme k nám na základnu. Teď tady pro ně není místo a nemáme čas se s nimi zabývat. „Medik!“ Jasně že to chytne někdo nahoře na tom zasraným kopci! Co sem kurva? Kamzík? Asi jo. Tak jdeme hopkat. Vylezu do půlky kopce. Vidím tam ležet pár kluků ze 2. pěší. Nasadím okouzlující úsměv č. 5 a dolezu k nim.

„Volali jste mne prosím?“

„Ne.“ úsměv mizí a z tázavým výrazem se bolestně dívám na hřeben.

„Tam?“

„Jop.“

Tak hopkáme dál. Škoda že nemám banjo, aspoň bych si mohl hrát na horského kozla z Carcoolky. Nahoře dřepí mí oblíbení briťáci. Už jsem se těma klukama za posledních pár dní hodně skamarádil. Dam do kupy co jde a zavolám medivac tomu co nejde. Chvilku držíme kótu. Máme pár nástřelů ale nic, co bychom nezvládli.

Když uznám, že tady už nejsem zapotřebí, vracím se na základu doplnit materiál. Připravuje se noční mise. Někde v lese je údajně pár zraněných civilů, který si zavolali o pomoc. Bohužel na otevřeným kanálu, takže o tom ví všichni a rozbijeme si držky o to, kdo jim pomůže a udělá si na tom PR. To je tak debilní, že by se o tom dala napsat knížka. V rámci helsa  -Nafta šetří pot!- sedáme transportu. Akorát, že se potřebujeme dostat na druhou stranu fronty a jediná cesta vede skrz vesnici, kterou drží Warlord.

Nebudu rozepisovat celý průběh cesty, jen několik poznatků: Za prvé, když někde necháte ožralý trenýrky, místní je dost pravděpodobně vyvěsí nad hospodu jako vlajku, hodí se, když je při tom nemáte podepsaný. Teď už to vím. Za druhé, když někudy vede jenom jedna cesta, tak se jinou jet nedá. Za třetí, náš řidič je hovado. Prohasil to skrz vesnici tak suveréně, že než si Warlord stihl uvědomit co se děje, byli jsme dávno pryč. Dle souřadnic, bychom měli být skoro na místě. Výsadek a poslední kilometr pěšky. Po pětistech metrech máme nástřel. Popadá půlka jednotky. Zvládnu vrátit na nohy všechny, ale medibag vezme za své. Pak se motáme lesem civily jsme nenašli, tak aspoň zkusíme nějakou záškodničinu, když už jsme tady. Za chvilku je tma jako v prdeli a mě se vybije baterka v kolimátoru. Takže nevidím na cestu, nevidím kam mířím, potím se až na prdeli a už jsem totálně vyčerpanej.

Milá maminko, píšu Ti z tábora, abych Ti řekl, že se mám skvěle a moc se mi tu líbí. 18:38 – Zpráva od velení. Byla podepsána mírová smlouva od 19:00 začíná klid zbraní. 18:45 – kontakt s posledními kovboji, ani nevím čí jsou. Ještě si chtěli asi urvat nějaký vyznamenání na poslední chvíli. No blbý. Pohřbívat je nebudeme na to není čas. 19:00 klid ticho. Zvládli jsme to! Přežili jsme! Talos nás sice vypráskal, a velení bude mít co dělat, aby přesvědčilo kongres o dalším pokračování operace Crossroads, ale to není náš problém. My jsme přežili tohle zasraný peklo! Sahám po krabičce cigaret a

„Kurva drát! Do prdele práce! Já se takovej krypl! Že mě ty Talosáci neustřelili palici!“

„Co je?“ ptá se kolega.

„Všechno! Jednak jsem někde v tom borůvčí ztratil vysílačku.“ S tím bych se asi popasoval

„Ale dopíči! Já si nechal cigára v náprsní kapse a navlík přes ně balistiku!“

„JÁ KURVA NEMAM CO KOUŘIT!“

Prosím zastřelte mě. Válka je hnus.