tHE COLONY 2k22

Už se stmívá, to je to, co pár kilometrů od zóny nechceš. Všichni začínají být nervózní. Někdo ze strachu, co čeká v zóně, někdo ze vzrušení z nadcházejícího lovu. Cestou sem jsme potkali Templáře i Remnanty. Očividně se stejným problémem. Nefunguje odpuzovač a všichni víme, co to znamená a tak i oni riskují přesun blíže k zóně v naději, že zde najdou potřebné součástky a vybavení pro sestrojení nové obrany. Nikdo neriskoval konflikt, zatím. Templářů se zdálo být víc než loni, ale stále vypadali, že mají přinejmenším málo zdrojů, aby riskovali přímý kontakt. Remnanti vypadali, že jich přes rok výrazně ubylo, stále odhodlaní, ale v malém počtu. A my? Během roku jsme přišli o zbraně a dost munice. Takže žádná strana nechtěla riskovat konflikt, každý věděl, že by to bylo o štěstí a náhodě. Při průzkumu okolí zóny jsme narazili na podivnou věc. Nikdo nechápeme, kdo to je, kde se vzal a jak přežívá v bezprostřední blízkosti zóny. Ale, ty vole, ty se tady ještě něčemu divíš? Říkám si sám sobě v hlavě. 

Obchodník, tajemná postava, se spoustou vybavení a zásobami. Nevím jestli na něčem frčel nebo byl zlitej těma samodomo destilátama, co nám nabízel, ale určitě vím jen jedno. Měl zkurveně zvrácenou zábavu v tom, posílat nás do zóny. Neznali jsme ho ani pár hodin, během kterých nám jasně vysvětlil, že tenhle obchodní prostor je skvěle chráněn, nechce v něm žádné konflikty a jsou tu vítáni všichni. Což o to, alespoň bude prostor pro jednání, když budou mít ostatní co nabídnout. Ale okamžitě poté nám udělal nabídku on. Musíme projít zónu a posbírat dog tagy. Nechtěl nám říct, k čemu to je a proč to potřebuje on nebo my. „Hele když mi tohle přinesete, každej jednu červenou, tak pro Vás budu mít nějaký věci co se Vám budou hodit, chceš?“ Povídá mi bez jakýkoliv šance na protest nebo zvědavost. „Nemůžeš nám dát aspoň munici, nemáme už skoro nic a potřebujeme to na ochranu, ne na plnění úkolů pro tvou zábavu, kurva!“ „Hele byli jste kontraktoři, ne?“ Touhle otázkou mě zarazil. Jak to, kurva, ví? Kdo to je a odkud má ty informace? Rezonuje mi hlavou pořád dokola. Než stihnu cokoliv říct nahlas pokračuje slovy „Berte to jako kontrakt. Až to splníte můžete si přijít pro odměnu.“ A už se jen směje, jak kdyby řekl vtip, kterej pochopil jen on.

Tma, třepotající se světlo od volně hořících ohňů, které tvoří stíny na zdech, řev, zvuk motorovky, zvuky lovících mutantů, nářky zraněných a umírajících okolo mě. Zmatek, chaos, něco co nechceš zažít, ne dva roky po sobě. Mlha, přemýšlím, kde se tu bere, než mi dojde v čem je problém. Kurvadrát, zas blbě! Jako vždycky špatně nasazená maska. Jednou na to chcípnu. Povzdechl jsem si nad myšlenkou, že se tady otrávím nebo mě něco sejme jen proto, že vidím mlíko. V tu chvíli se mi průzory zamlžily o to víc. Klid, dýchej, pomalu, přemýšlej, srovnej dech, uklidni to! Běhá mi hlavou. Pomalu zklidňuji dech a přemýšlím, kde by se mohli nacházet ty tagy, co obchodník chce. Přes všechny zvuky se zkouším zaměřit na chodbu před sebou. Stojím v boční místnosti kousek od postranního vchodu. Kdysi nám to tudy vyšlo a ztráty nebyly tak velké. Tentokrát je to masakr i tudy. Mutů je víc, jsou všude, každý krok, si člověk musí promyslet třikrát a nebo mít kurevské štěstí. Pomalu si nakračuju mezi futra. Je tu podezřelé ticho, ale chodba by mohla být prázdná pro přemístění se do další místnosti. Okolo mě probíhá Mike. Nechápu, kde se to v něm bere. Možná to chce mít rychle za sebou nebo sází na to, že rychlost zvýší šanci na přežití. Nahlížím do chodby směrem, kterým se Mike rozběhl. Vidím, že brzdí. 

Přes masku moc nevidím, ale vnímám, že se otáčí zpět směrem ke mně. Mávám na něj, že se může stočit sem, ke mně. Nevnímá mě. Má přímo za prdelí mutanta. Pokračuje sprintem dál chodbou. Vidím, jak se okolo jenom mihne a za ním v závěsu rychle slídí mutant. Po chvíli, co mě oba minuli, vystrkuju hlavu do chodby. Zahlédl jsem Mika, jak zatáčí do místnosti na pravé straně. Mutant zahýbá za ním. Nemám jak pomoct. Je to pouze na něm samotném. Rozhlížím se chodbou, je prázdná. Vykračuju rychleji, třetí krok přechází do klusu, čtvrtý do běhu. Jsem dva metry od další možnosti skrýt se do postranní místnosti. Ani nevím jestli je tam čisto, bude tam mutant? Remnant nebo Templář? Někdo od nás? Drtivá většina scénářů co mám v hlavě končí smrtí, v tom lepším případě, ne tou mojí. 

Chyba! Fatální chyba. Zapomněl jsem se v myšlenkách a scénářích pro případnou obranu. Na rozdvojení chodby vidím vycházející postavu ze stínu. Okamžitě poznávám obrys mutanta. To si fakt nespletete s ničím jiným. Zahýbá směrem ke mně. V běhu zrychluju, dostal jsem se k těm dveřím, ke kterým jsem původně chtěl. Prázdná místnost je v tuhle chvíli úleva, ale v okamžiku vím, že i totální průser. Kurva, do hajzlu, tak a jsem v prdeli! Dochází mi když vidím, že místnost nemá žádné další dveře a v oknech jsou mříže. Okamžitě se stavím co nejblíž ke stěně po pravé straně dveří. Tisknu se ke zdi a mám tendenci do ní skoro vlézt. Slyším kroky, přesně ten hluk, kdy se ozve hlasité dupnutí, oddechnutí a šoupavý zvuk končetiny po zemi doplněný skřípavým zvukem skla, které se tře o zaprášené dlaždice. Tohle vám vypíná smysly, ale aspoň tuším, kdy bude u dveří, připravuju se a zvedám ruce do gardu. Jeden dva rychlé kroky, chytit za hlavu, stáhnout na zem, oběhnout a pokračovat pryč od toho šílenství, co se táhne chodbou přímo ke mně. Zase chyba, pravá noha vyrazila dopředu a jedním rychlým krokem se od zdi dostávám do pozice mezi futra, chci udělat druhý rychlý krok a mutanta překvapit. Levá noha vyráží směrem vpřed, když se přestane hýbat. Pád na koleno, ruce před sebe v reakci chránit hlavu. Zasraná cihla! Rychlý pád přes pravou ruku do pozice zpět na nohy, už nezmění to, že jsem vypadl přímo před mutanta, nepřipraven a bokem. Reakce přichází automaticky, pád na bok a snaha se odplazit z dosahu jeho spárů. Milimetry! Vedle! Druhým pohybem spárů, už ale cítím pevný stisk na kotníku. A také to, že se místo od něj, pohybuju zpět k němu. 

Otáčím se na záda, krčím druhou nohu v koleni připraven vykopnout veškerou silou, co mi zbývá a tomu parchantovi urazit botou palici. Štěstí, z ničeho nic, se jeho torzo kácí k zemi na mě. No DO PRDELE! Vykopávám nohou, snažím se přitom přetočit na bok a stočit přes nohu kopem to torzo tak, aby padalo mimo mě. Podařilo se a přes masku vidím, že místo mutanta, nade mnou právě stojí Mike a směje se tomu, jak se mrskám, jako ryba na suchu. Podává mi ruku a skrz masku řve. „Dělej, zvedej se není čas. Ostatní od nás tagy mají, seš poslední a já mám dva.“ Podává mi tag v červené barvě. „Díky.“ Užasle a s vděčností oddechnu. „Ty vole, jak? Jak ses dostal z druhý strany baráku zase zpátky sem?“ „Odlákal jsem to hovado na sebe, když jsem zatočil do místnosti všiml jsem si okna. Vzal jsem to rovnou skrz ven. Trochu jsem se proletěl. Naštěstí kosti vydržely. Vzal jsem to okolo baráku a prvním oknem zpátky dovnitř. Koukám, že kurva, včas! A ten parchant tam nejspíš ještě teď, čumí do prázdna.“ Šklebí se na mě Mike s radostí, jako Michael Jackson na dětský besídce. Můžeme ven. Otáčíme se v chodbě, ve dvou už je to lepší. Organizovaně procházíme místnost po místnosti, kryjeme si záda a postupujeme s nabývající jistotou. Od východu nás dělí pár metrů. Rozdělení chodby ve tvaru písmene Té napovídá, že jsme tam, kde jsme být chtěli. Bohužel pro nás, jeden mutant stojí přímo v chodbě zády k nám a kouká se po přicházejících z opačné strany, než jdeme my.

 Druhý mutant stojí v chodbě, směrem napravo ke dveřím, ke kterým potřebujeme. Mike přede mnou zvedá ruku s prsty v pěst. Zastavujeme, pár posunky se domlouváme, jak odlákat pozornost nebo zneškodnit překážky v cestě. Za zády se nám ozve zvuk. Křupnutí, stejné křupnutí kostí, které jsem v návalu adrenalinu neslyšel, když Mike zlomil vaz tomu parchantovi za námi. Ohlížím se za sebe a vidím zvedat se to monstrum, které se už zvednout nemělo. Oba víme, že není čas, volíme poslední nadhozenou variantu řešení situace před námi. Mike mávne rukou. Není důvod být potichu, v adrenalinu a zoufalém pokusu o překvapení a vyděšení těch, co děsí nás, se dáváme do běhu za našeho zběsilého řevu. Vyšlo to! Mutant přímo před náma se otáčí, vrávorá, ale nijak nereaguje. Tohle je to, co jsme potřebovali. Dobíhám k němu, pata na solar, monstrum vydává šílený řev a padá na záda. Periferně vidím, že Mike stíhá druhému mutovi opět lámat vaz. Volná cesta a ten zmetek co ožil a belhá za náma, už nás nestíhá. Jsme ve dveřích ven. Už jen pár metrů, vysokou trávou, ostružiním a křovím pryč ze zóny. Míjíme patníky označující zónu a nebezpečí. Strháváme masky, smějeme se, ten nával adrenalinu je obří. Jsme venku... pro dnešek!

U obchodníka překvapivě stále trvá příměří. Po návratu se dozvídám i užitečné informace. Remnanti nám pomáhali v zóně. Sebrali pár tagů navíc a zatím nejspíš nezištně je předali lidem od nás. Zdá se že všichni splnili úkol od obchodníka, naši i cizí, i když za cenu ztrát. Ať počítám jak počítám, ti fanatici zrekrutovali hromadu nových lidí. Početně proti nim nejspíš nemáme šanci. V tu chvíli mi došlo, že bylo dobré znát informace od ostatních o dění v zóně, kdy nám Remnanti pomohli. S Mikem a pár dalšími se scházíme se zbytky Remnantů. Po kratší výměně názorů ze společné diskuze vyplývá, že máme stejný nápad. Spojit se. Početně nám to sníží nevýhodu o proti Templářům i v zóně nám tahle spolupráce pomůže. Probíráme ještě pár detailů, ale většina z nás, i když s lehkou nervozitou navzájem souhlasí. Dohoda je sice dohoda, ale pořád si musíme dávat pozor. Už je hluboká noc a v táboře se ozývá oddechování spících. Hlavou mi lítají myšlenky, jak postupovat příští den. Potřebuji spánek, zítřek bude rozhodující. S myšlenkou na nastávající události a kolotočem obrazů z dnešního dne se mi zavírají oči. Konečně, slabý, ale uspokojivý spánek.

Otevírám oči, slyším první rozhovory okolo sebe. Je ještě brzo ráno, mlha a zima. Žádný překvápko, ale je to protivný. Vylézám ze stanu, vidím všechny, jak se připravují, strojí a kontrolují gear. Poslední úpravy a doladění potřebných věcí. Kontrola zbraní a munice. Teda, ne že by bylo moc co kontrolovat. Sice jsme dostali od obchodníka munici za tagy, ale není to žádný zázrak a počet munice je spíše pro akutní obranu, než na nějaký koordinovaný útok na ostatní

Bohužel vysílačky už dávno nefungují, a tak zbývá vždy čekat, poté improvizovat a věřit, že situace vyústí souhrou, která ovlivní konflikt kladně pro nás. Je to tady, slyším řev, lidský, povely a reakce na ně. Templáři se začínají hýbat a reagovat na nastalou situaci. Nevím, zda se přemisťují a reagují jen na kontakt zezadu od nás nebo jsou přímo pod útokem. Skrze kolimátor vidím svůj cíl, prst přesouvám na spoušť, stisk, klik, slyším jak úderník narazil na zápalku v nábojnici, nic. Sakra, selhač, vadný náboj. Okamžitě přebít, zamířit, vše trvá pár vteřin, ale cíle se stihli přemístit a krýt se za stromy, keři a vším, za co se krýt dá. V zorném poli přes červený zaměřovač vidím poslední nekrytá záda, tři rychlé stisky spouště, dva okamžité výstřely. Templář padá, bohužel i přes ten zmatek bylo jasné, že ne zásluhou mého zásahu, ale v reakci na střelbu. Třetí výstřel nevyšel, opět závada na náboji. Tohle se nedá. Templáři reagují na střelbu z mé pozice. Sice to nevyšlo, ale zdá se, že jsem ostatním Fiendům pomohl roztáhnout situaci do více stran a dát jim tím víc prostoru. V tenhle moment to stačí. Nejspíše o mně stále nikdo neví, reagovali pouze na zvuk střelby z mého směru. 

Stahuji se zpět. Opatrně se plížím opět okolo zóny a přemýšlím nad tím, že je potřeba vyřešit tuhle situaci s nestabilní municí. Klasický problém mé hlavy. Přemýšlím, a ztrácím pojem o okolí. Došel jsem až skoro k obchodníkovi, automaticky skoro v reflexu se otáčím, abych si zkontroloval záda. Už po lehkém natočení hlavy vidím periferně postavu. Templář! Rychlý sken okolí pohybem hlavy zprava doleva, je sám! Záklek, zbraň okamžitě v pohotovosti, pohled skrze kolimátor, vzápětí stisk spouště, výstřel, záblesk. Zásah! Kácí se k zemi, vedle svého obřího kladiva, které s mohutným nárazem zazvonilo o zbytky asfaltové cesty. Opět sken okolí, stále jsem sám. Dobíhám k tělu, místo kontroly tepu či dechu provádím jistý záraz nožem do krku. Táhnu ho za oblečení do lesa, kus od obchodníka, kde máme naše předsunuté stanoviště, pro zpracování masa. Tohle nám dá alespoň na pět nebo šest dní. A také jsem slyšel, že pro nějaké své sbírky nebo co já vím k čemu, vlastně nejsem ani zvědavej, obchodník odkupuje i krom mutantích i lidské ostatky. 

Je až k zamyšlení, jak se člověk uklidní po úspěšném zásahu. Jsem ještě vůbec člověk? Nejsou z nás prostě už jen lovci, predátoři, kteří se adaptovali pustině? No, srát na tyhle myšlenky, všechno je to pro vlastní přežití. Po krátké chvíli, kdy jsem stihl pouze vyvrhnout vnitřnosti, slyším kroky a celkem hlasitý rozhovor. Nevnímám o čem je, okamžitě sahám po zbrani, kontroluju natažený závěr. Je v pohodě, náboj je připraven v hlavni a čeká na další klepnutí úderníku, aby splnil svůj účel a vypustil smrtící střelu. Plížím se k okraji lesa, zpoza zatáčky vychází další dva Templáři. Na můj vkus až moc neohroženě, ale asi ještě nejsou zvyklí na lovce v jejich okolí. Zaujmout postoj, je to všechno rutina, reflex, už ani nevnímám většinu pohybů nutných k tomu, abych potvrdil dva zásahy. Dva vystřely krátce po sobě, jeden zásah z boku na vitální zónu, druhý zásah přímo na krk. Kontroluju okolí, chvíli čekám. Jeden z nich je jistě mrtvý, druhý nejspíše také nebo po zásahu upadl do bezvědomí. 

Po kontrole okolí a chvilce času k ujištění, že mám prostor dojít pro těla, vyrážím směrem k nim. Opět jeden záraz nožem do krku. Pár pohyby přehazuji zbraň na záda, do každé ruky beru jedno tělo a jako hladové zvíře táhnu kořist mimo cestu a dohled kohokoliv. Nechutná, ale nutná práce to vyvrhování. Každopádně, musí se to udělat hned, jinak je z toho člověku na blití ještě víc, když to dělá po X hodinách. Někdy se to nestihne, pak to většinou dělá někdo za trest. Naštěstí mám teď klid, čekám na ostatní, kteří šli s Remnanty, takže mohu poctivě vyvrhnout všechna těla a zavěsit na větve za nohy, naříznout tepny a čekat až se odkrví. Dnes je očividně dobrý den pro lov, nejen pro nás. Po návratu naší skupiny, která se u obchodníka oddělila od Remnantů, jsem se dozvěděl, že se jim sledovací akce změnila v přepadovku. Templáři, nejspíše zmatení tím, co se děje, nereagovali na přibližující se Remnanty. Celá situace vyústila tím, že poté co viděli za Remnanty, docházející i naší skupinu Fiends, reagovali ústupem a snahou se krýt. Nicméně si v zádech nechali zabijačku od Remnantů. 

Ta holka je fakt postrach! Nikdo ji snad nikdy neviděl minout. Ve zmatku vyvolaném příchodem našich a mojí reakcí na zmatek, nástřelem z boku, se jí naskytla možnost, vystřílet skupinku oddělených Templářů přímo do zad. Nejsou to lovci a kanibalové, ale stejně jako my i oni potřebují prostředky pro přežití, například jídlo, vodu, vybavení, munici, kterou by Templáři mohli u sebe skrývat. Remnanti si díky téhle akci polepšili, co se týče zdrojů a chlapi od nás dotáhly další mrtvoly ke zpracování. Nerad jsem pozitivní, ale tentokrát se nám daří už od začátku. Vypadá to na zajímavé spojenectví, navíc máme zásobu těl a tudíž i masa minimálně na několik týdnů. Začínám si myslet, že i Remnanti se začínají adaptovat na pustinu, a tak je pro ně spojenectví s námi více přípustné, než kdysi. Stejně se nestali kanibaly, jako my, spíše z přesvědčení a jisté empatie. Pro nás to bohužel bylo něco, co by nás mohlo zabít. Buď začít lovit a stát se predátory nebo si udržet lidskost a umřít na nedostatek přijmu potravy. Každopádně opadla nejistota a touhle akcí se spojenectví utvrdilo. Vždy je třeba hlídat si záda a věřit jen v rámci nutnosti, ale tady je právě ta nutnost. Po zpracování kořistí a informací ohledně nedávných událostí mezi námi, Remnanty a Templáři, jsem vyrazili k obchodníkovi. 

Jako první trofeje jsem donesli vytrhané zuby těch, kteří nám padli za oběti. Přineslo nám to pár poznatků. Ten ujetej hajzl, fakt obchoduje se vším, to je pro nás jedině dobře. Žádné odsouzení, ale výměna kořisti za potřebné věci. Kvalitnější munice. Teda doufáme, že nás neobral, zmetek. A něco, co se hodí každému lovci. Další zbraně. Nevím k čemu ty zuby a celkově lidské ostatky potřebuje, možná s nimi nějak krmí mutanty a udržuje si flek takhle blízko zóny, ale zdá se, že si jich velice cení. Za vše, co jsme donesli, jsme si polepšili o tři dlouhé zbraně a z toho je jedna, odstřelovací puška. Do toho další munici. Při páskování zásobníků každý počítá kus za kusem. Do odstřelovací pušky jsem napočítal dvacet tři nábojů. Krásná práce, třiadvacet cílů na větší vzdálenosti. Smrt číhá všude. Krom toho, že nám to dává palebnou převahu, tak i psychickou. 

Pár Templářů zahlédlo naše obchody a z obchodního hangáru, už neodcházeli tak v klidu, jako předtím ráno, ale snažili se dostat co nejdříve z dostřelu, rychlým výklusem. „Hele Pičmene.“ Otáčím se a reaguju na Mika. „Máme pár nových informací. Prohodil jsem pár slov s obchodníkem a dozvěděl jsem se, jak se dostat k součástkám na odpuzovač.“ „Zóna“ odpovídám bez údivu. „To taky, ale několik součástek má tady. Teda asi součástek, prostě něčeho, co se nám k tomu bude hodit. Ale jo, musíme do zóny.“ Odpovídá Mike, přičemž už během odpovědi, přebil zásobník, zkontroloval funkčnost závěru a celkově zbraně a těsnost plynové masky. „Oukej, je mi to jasný, věděli jsme, že se tomu nevyhneme. Máš na to dobrovolníky?“ „Hele, mlaďáci jsou už připravený, v podstatě se hlásí všichni.“ Rychlá odpověď, kterou jsem skoro čekal. „Dobře, máš to na povel ty, já beru tohodle mazlíka a budu vám krýt prdel u vchodu, abyste měli čistou cestu ven, souhlas?“ Nadhazuju návrh a ukazuju v ruce odstřelovačku. „Jo, jdeme, nenech nám nikoho vlízt do zad a nenech se zabít.“ „Budu na to myslet, to samý platí pro vás, žádný krmení mutantů vlastníma končetinama.“ Oba jsme to odkývali v lehce šíleném smíchu a poté, co Mike mávnul rukou na ostatní, vydali se směrem do zóny. 

Já vyrazil na opačnou stranu, kde jsem mezi stromy, zahlédl skvělé místo pro ideální krytí vchodu. Po lehkém výklusu jsem rychle zapřel zbraň o větev, zaujmul pohodlnou pozici a v poslední chvíli jsem zahlédl v optice záda někoho od nás, jak se mi ztrácí v záhybu chodby ihned za dveřmi první budovy v zóně. Kurva, dávejte tam pozor! To byla jediná myšlenka v jinak naprosto klidné hlavě, protože veškeré soustředění jsem potřeboval na to, abych je nezklamal a nikoho jim nepustil do zad. To čekání je možná horší než samotná akce, ten adrenalin, který chce ven a pořád ho není jak uvolnit. Každý pohyb v zorném poli kontroluju přes optiku, otáčím se za každým zvukem v okolí. Do toho všeho se pletou zvuky ze zóny, skřeky, řev mutantů a do toho slyším někoho křičet povely. Dokud se ozývají zvuky, je tam pořád někdo živej, to je pozitivní. Šmouha v zorném poli. Pohyb! Sakra, to vážně? Kde se tam vzal? Další Templář sám v okolí zóny. Proč, co tady dělá? Vážně je sám? Kudy mi prošel? On jde snad normálně ze zóny ven! Tohle vše mi proletělo hlavou během sekundy. Lehký pohyb ukazováčkem, rána a záblesk, opět zásah. Bohužel nemůžu pro něj dojít. Ale tentokrát to nevadí, může být dobrou návnadou, kdyby se ho někdo, jdoucí okolo, snažil zachránit. Navíc ho stejně seberou naši, až půjdou ze zóny. Já musím dál krýt východ. Rychlou akci vystřídalo opět čekání na to, co se bude dít. 

Obchodník opět překvapil. Baterii ocenil, vyměnil nám ji za jinou, kterou budeme potřebovat k výrobě odpuzovače, který by měl být kompaktní a přenosný. Ale objevila se nová informace, v zóně, obchodníkovi nájemní stalkeři, objevili počítač. Tuším, že to bude ten, ke kterému jsme loni museli doprovodit vědce. Toho letos mají Templáři a nejspíše už ho předali obchodníkovi. Ten nám teď dal kódy, které je potřeba zadat uvnitř zóny do toho kompu. Zkurvená apokalypsa a já se stejně nezbavím těch sraček okolo programování. Naštěstí máme pár lidí, kteří se v naší skupině orientovali v IT, protože já jsem na tohle totálně blbej a co si budeme, myslím, že Mike je na to starej, i když tohle nebude žádná moderní technologie, tak třeba překvapí a něco vymyslí i on. Přesto, já tam budu k ničemu to je jasný. Prozatím budu zůstávat venku a hlídat prdel a čistý východ těm, co polezou s těmi kódy do zóny. Navíc mám takové tušení, že by se mohlo něco zajímavého odehrávat i tady u toho překupnickýho zmetka. Nerad obchoduju, jsem z těch, co je zastáncem toho, že co potřebujeme, to si bereme i za cenu cizích životů. Ale tady udělám výjimku, protože každej správnej kontraktor ví, že informace jsou komodita, která se v tomhle světě nedá docenit. Je potřeba znát problémy i výhody těch, co stojí proti nám. Navíc se zdá, že obchodníka náš přístup k životu po katastrofě baví a mohl by být ochotný pustit víc informací, čistě jen z důvodu sympatií. 

Ono se zdá, že rád chlastá tu svoji rychlokvašku kdoví z čeho, a samolibě si užívá, když si ji někdo koupí, navíc mu to pochválí a vypije něco s ním. Nechápu, jak to zvládá, ale je to celkem fajn rozptýlení od toho adrenalinu všude okolo, jen se s ním nesmím ožrat do kóma. Ty vole, to je jediná myšlenka, co mi prolítne hlavou při každým loku, toho samodomo chlastu, který má být pivem a pálenkou. Jako není to zlý, ale nesmím to lemcat jak velbloud, jinak z něj žádný informace navíc nedostanu. Zakecat se s tím ochlastou za pultem, co pro nás má obchodní nabídky a úkoly za odměny, není problém. Po pár ťuknutích se dozvídám, že jeho adaptace na místní podmínky spočívá v tom, že měl spoustu zásob, stal se potřebným a díky svému umění, dokázal směňovat tak, že mu i stalkeři ze zóny poskytují ochranu před mutanty. Naučili ho, jak se před nimi schovávat a přežívat tak v bezprostřední blízkosti zóny a vlastně tak i pod její ochranou. Adaptace nemá pravidla, každý přežívá jak umí a jemu tohle navíc vynáší. Naštěstí to teď vynáší i nám. Rozmluvil se o tom, co vše potřebuje, co dokáže ocenit a co nám vynese nějaké odměny za to, že mu to doneseme ze zóny nebo z naší kořisti, kterou lovíme. Po odevzdaní pár lidských trofejí, tak dostávám munici, podle jeho slov i kvalitní. Zjišťuji i to, že se přes den mutanti skrývají v podzemních prostorech budov. Tím se zóna stává dostupnější. Přesto ji přes den využívají stalkeři, bandité. Parta survival nadšenců, kteří si mutanty dá se říct až ochočili. 

Obchodník se nijak netajil tím, že oni ze zóny nevylézají, a tak jim tam pod různou záminkou úkolů sám posílá zdroje. Zdroje v podobě lidí, kteří se dají okrást nebo zabít. To začíná vysvětlovat, proč nám občas dává odměny i za zdánlivě nepotřebné věci, chce nás naučit, že za vše je odměna a má cenu se do zóny vracet i pro totální blbosti a cetky. Ten bastard u nás vyvolává Pavlovův reflex na sbírání bordelu v místě, kde každá chyba může znamenat smrt. Vychcaný, zvlášť v tom, že nám kvůli potřebě věcí od něj, nezbývá než tam chodit, a stávat se lovnou zvěří pro stalkery. Naštěstí i my jsme predátoři a nikdy nesmíš podcenit cíl, protože se může stát, že se role otočí a my jsme zatím bez ztrát. Všechno to do sebe začíná zapadat a mně začíná docházet, že to chce být ještě agresivnější a důslednější v našem lovu. Během našeho rozhovoru se vrátili ostatní, včetně Remnantů, kteří nám pomáhají, ale plní si v zóně to svoje. Mlaďáci zadali kódy, které jsme dostali a po jejich zadání jim počítač vygeneroval další. Mike, jim dal za úkol je zapsat. Naštěstí! Ty nové kódy od nás vzal obchodník a po chvíli je vyměnil za další, které bylo opět nutné zadat. Dozvěděli jsme se, že celkem jich má být dvacet. Z nějakého důvodu, je potřeba je propsat mezi počítačem v zóně a druhým u obchodníka, aby se rozšifrovala síť, která má pomoct k lepšímu fungování odpuzovačů. Moc tomu nerozumím a tak držím hubu a kývu na vše, co se mi říká. Díky výletu k počítači se chlapi vrátili s další výbavou. Potkali se s bandity v zóně, vznikla mezi nimi lehká přestřelka a pár banditů na to doplatilo životem. Já říkal, že lovec vždy není lovcem. Dotáhli další zbraně, munici a něco jako datovou kartu. Obchodník si ji zkontroloval a dal nám za ni něco, co připomínalo měděné a stříbrné mince. Na můj nechápavý pohled, se mi dostalo odpovědi, že je to něco osobního co má každý bandita, a že ostatní to od obchodníka vykoupí zpět, tudíž se mu vyplatí s tím obchodovat. Další podstatné zjištění, protože teď máme důvod lovit nejen v pustině, ale i v zóně. „Další kolo“, to bylo jediné co slyším od kluků, když odchází zpět. Vidím to každému z nich na očích. Už jsou v módu lovu.

Nervozitu a adrenalin vystřídala sebejistota a touha po krvi a odměně. Touha po zdrojích pro naše další přežití, zkurveně dlouhé zimy. Nepřekvapuje mě to, vždyť k tomuhle jsme je s Mikem celý rok vedli, tohle jsme po nich chtěli a oni to teď plní na sto procent, byl bych až hrdej, kdybych nevěděl, že je to jen obyčejná nutnost v tomhle pekle. Akorát my jsme si z toho pekla udělali zábavu. Škola hrou, postapo Komenský. To jsou zase příměry, prolétlo mi hlavou. Než jsem se stihl zasmát svýmu vlastnímu debilnímu vtipu, zaslechl jsem něco, co by nám mohlo dát parádní výhodu! Ta frajerka od Remnantů, co ustřelí mouše křídla na sto metrů, jak z podělanýho Wanted, prý zdrhla s nějakou obchodníkovou trofejí. Byl to hec, on jí nevěřil a přesvědčil se, že ta holka je schopná všeho. Prý se vsadili, že mu ukradne vzácný roh z mutanta a nikdo ji nenajde nebo ji nedovede živou či mrtvou zpět, dokud ona sama nebude chtít. Ta holka má zatracenou odvahu, protože krom toho rohu, co má pro obchodníka spíše sentimentální hodnotu kvůli tvaru, ukradla i kalacha a plnej bágl munice. Navíc ostatní Remnanti ji budou chtít určitě chránit, protože o ní nechtějí přijít a obchodník, i když se teda netvářil nadšeně, tak jako chlap uznal platnost sázky a prohlásil, že pokud vyhraje ona, dá jim zaslouženou odměnu. Ale naopak, pokud tu bestii s kalachem a cenným rohem, přitáhne někdo jinej, padne odměna nálezci. 

Tentokrát si pánové v zóně budou muset krýt prdel sami, tohle je šance, jak získat výhodu nad všemi. Od vůdce Remnatnů mi bylo řečeno, že pokud ji půjdu hledat, naše spojenectví to neovlivní, ale že bych se měl rovnou rozloučit a někomu odkázat zbraně a věci. Tohle je výzva. Odkládám všechny nepotřebné věci, beru pouze odstřelovací pušku a vydávám se na lov. Desítky minut a stovky metrů za mnou, pohybuju se lesem. Předpokládám, že někoho jako je ona, nenajdu na hlavní cestě. Pokud mám vůbec šanci ji najít, pustina je obří i Remnanti znají okolí stejně dobře, ne-li lépe než my. Alespoň tímhle směrem, kterým jsem se vydal. Zkusil jsem vsadit na to, že půjde tam, kde to zná a kde kdysi býval jejich vlastní tábor. Zda tam stále je nebo není, to netuším. Po dalších metrech ve vysoké trávě, po překračování spadlých stromů, opatrném našlapování ve spadaném listí, které pokrývá suché větvičky co praskají, docházím k cestě, která rozděluje dvě části lesa. Můj cíl nikde, myslím, že jsem ji minul nebo je také stále v pohybu a nevsadila jen na jedno místo. 

Přesto nejsem zklamán, vím kam jsem došel. Vcházím na cestu a otáčím se doprava, kde vidím celkem známé rozcestí. Křižovatka pod Templářským táborem. Tělem mi projede elektrizující pocit vzrušení. Další lov a na jejich hřišti. To bude výzva. Nijak se neschovávám, stojím neohroženě uprostřed křižovatky a doufám, že si mě všimnou. Skrze optiku vidím jejich reakci, mají kontakt. Počítám kusy v táboře. Dva! Výborně, upoutal jsem pozornost. Teď jsou na řadě oni. Dělají to, co chci, každá rána je o náboj míň, mám sice dlouhý dostřel, ale chci mít jistotu zásahu. Jsem na jejich území, je jasný, že mě budou chtít vyhnat nebo zabít. Zbraň skloním lehce dolů, skenem okolí pohybem hlavy, doprava a doleva, rozbíjím tunelové vidění z optiky a kontroluju prostor. Nikde nikdo, jen dva cíle přímo přede mnou, přebíhající mezi stromy, snažící se dostat ke mně blíž, aby byli schopni ohrozit mě. Skláním zbraň k zemi a odbíhám z rozcestí přímo mezi stromy po mé levé ruce. Je tu krásný rozhled, stromy poskytují ochranu, ale nevadí mi ve výhledu ke kontrole okolí. 

Z cesty jsem krytý roštím, nižších, jehličnatých stromků. V tu chvíli se pod nimi objevují nohy a okraj štítu. Dva kroky dozadu a poklek. Výhled přímo na bok jednoho z templářů. Cvak, v mikrosekundě se ozve úderník a výstřel. Okamžitě sahám po páce závěru a nabíjím další náboj do komory. Připraveno. Výstřel je slyšet, ale hlavně vidět, musím se okamžitě přemístit. Obejdu dva stromy směrem dozadu doprava zpět na cestu. Vidím svou kořist ležet v krvi. Směrem k ní nevidím druhou postavu. Otáčím se k lesu, odkud jsem vylezl před chvílí a za zády mám les, odkud jsem původně přišel, měl by to být v tuhle chvíli bezpečný prostor. Bokem a pomalým krokem jdu ke své oběti. Čekám útok druhého ochránce tábora. Nemusím ani čekat dlouho. Ani ne půl minutu na to, vyráží Templář z lesa, z místa odkud jsem původně útočil já. Přečetl jsem to správně, celou dobu tento směr kontroluju. Zvedám zbraň a připravuju se k výstřelu na běžící postavu. 

Chyba, jeho osudová chyba. Nevšiml si příkopu, který je mezi lesem a cestou, kvůli krátkému kroku spadl přímo do něj. Čekám ještě vteřinu, snaží se vstát, je rychlej, ale ne dost. V momentě, kdy se pomocí rukou vyhrabal na nohy, poskytl mi záměr na celou vitální oblast těla. Opětovný zvuk výstřelu, tělo kácející se k zemi a známá vlna uspokojení, pomalé odplavování adrenalinu z těla v momentě, kdy si přehazuju zbraň na záda, abych mohl odtáhnout obě těla ke zpracování na potravu a trofeje pro obchodníka. Moji radost z úspěšného lovu, vystřídalo významné nasrání z toho, že ty dva potáhnu tím zkurveným lesem, celou cestu zpátky. S pocitem nasranosti a jistou ostražitostí, jsem těla svázal lanem. Konec lana si přehodil přes rameno a jako tažnej vůl, je vlekl zpět do lesa odkud jsem přišel a volil cestu nejmenšího odporu v podobě klád a roští, za které by se mohli zasekávat a ještě víc mě rozčilovat. Příště to chce dalšího, do zajetí, kterej je potáhne místo mě a popravím ho až je dotáhne. Cesta zpět byla úmorná, dlouhá, ale naštěstí bez kontaktu. Nikde nikdo. 

Těla jsem pověsil, vyvrhl a nechal odkrvit. Vytrhal pár zubů a pár vnitřností, jako srdce, ledviny, slezinu, a donesl jsem je obchodníkovi. Ostřílenou frajerku, na kterou obchodník vypsal odměnu, zatím nikdo nenašel. Alespoň tak. Sice odměnu nemám, ale aspoň jsem si dotáhl další maso a kdoví, třeba by sejmula ona mě. Několik minut poté, co jsem se snažil zjistit další informace, se ozval vítězný křik. S otevřenou hubou koukám směrem do lesa, odkud jsem přitáhl mrtvoly a kam jsem se původně vydal hledat zlodějku vzácného rohu. Je to ona! Fakt to zvládla a nikdo ji nenašel, dokud ona sama nechtěla a nepřišla zpět. K nasrání je to, že vyšla ze stejného směru, jako já, před pár minutama. Musím si líp hlídat prdel! Asi je važně lepší, že jsem na ní nenarazil. Navíc zdrojů, díky trofejím z lovu lidí a banditů máme dostatek, a tak tu odměnu našim spojencům přeju. Zjistil jsem, že moji predátoři si dali už několik otoček do zóny na bandity, že nosí a zadávají kódy a vrací se i se zajímavým obsahem. Bedny a páčidla, ve kterých našli obchodníkovu měnu. Části zbraní, které se hodí na opravu těch co už máme. Dokonce se jednomu z nich podařilo, z komponentů co našel, sestavit celou funkční zbraň. Paráda, daří se nám čím dál víc! Vše jsem se dozvěděl od Remnantů nebo obchodníka. V momentě, kdy jsem v ústí hangáru zahlédl rudě zbarvené postavy, bylo mi jasné, kdo se vrací. Už jsem chtěl začít řvát na pozdrav, ale všichni spěchali a bylo poznat, že je něco jinak než by mělo být, že je něco vyloženě špatně. Chtěl jsem info od Mika, ale ten mi gestem ruky rovnou ukázal, že nemůže mluvit. Nechápal jsem to, ale okamžitě jsem dostal vysvětlení. „Mike a Dejv mají v hajzlu hlasivky.“ Ozval se Adam, který se mi to snažil vysvětlit, protože viděl můj nechápavej výraz.

„Cože? Jak? Co se tam stalo?“ Potřeboval jsem znát důvod. „Dostali jsme se do konfliktu s bandity, bylo to náročný, ale všichni jsme přežili. Když šli Mike a Dejv prohledávat tělo, našli ampulku. Chtěli ji vzít, vypadala důležitě nebo prostě zajímavě, že by se dala směnit. V tu chvíli po nás začal střílet další bandita. Když oba sahali po zbrani, ampulka nějak praskla, těžko říct jestli se kontaminovali přes kůži nebo to nějak prošlo přes filtry masky, ale po pár minutách začali mít chraplák, a když jsme byli u východu ze zóny, přestali mluvit úplně.“ Dostal jsem celkové informace od Adama. „No kurva hezky, tak to je v prdeli! Co ostatní?“ Všichni, tak nějak ve stejný moment, zahlásili alespoň jedním slovem, že jsou v pohodě. Nikdo se jich naštěstí nedotýkal a zdá se, že vzduchem to přenosný není. Vyslal jsem mlaďáky smlouvat s obchodníkem, ať vyzjistí co by to mohlo být, co se dá dělat, a jestli nemá nějakou protilátku. Klasicky, má! Stálo nás to pár stříbrných, ale naštěstí jsme jich měli dostatek, takže jsme dostali lék s informací, že po požití se jim hlasivky vrátí do původního stavu. Odhadem do hodiny. To se muselo využít, takže samozřejmě padlo i pár vtípků směrem k těm dvoum, co se nemohli slovně bránit. Během dobírání si těch dvou, se okolo obchodníka začalo něco dít. Prvně jsme si rozruchu nevšímali, tady se prostě pořád něco děje a do čeho nám nic není, to neřešíme. Každopádně spor nebo sázka vygradovala do velkých otáček. Netušíme kdo to vyvolal nebo čím to vzniklo, ale venku před hangárem se sešlo dost lidí v kruhu. U takových věcí je dobré být, a tak se nás většina šla podívat také. Ha, tak tohle je parádní řešení sporu. 

Ruská ruleta. Tohle jsem neviděl nikoho hrát už dlouho. Opět se mi potvrzuje, že svět už není co býval a každá osobní výzva, hec a spor je veden na maximum a existují jen dva výsledky. Život nebo smrt. Netuším, kdo je ten, co výzvu přijal, ale co mě zaujalo je to, že vyzyvatel je bandita. Stalkeři ze zóny vylézali minimálně, ale tenhle se očividně rozhodl, že si zpestří den. Původně jsme mysleli, že šel od obchodníka vykoupit datové karty, které jsme ukořistili my a ostatní, když jsme několik banditů v zóně pobili a jejich věci prodali. Ale on se nejspíše rozhodl pomstít. Jeden náboj v komoře, pět prázdných. Na tohle jsou potřeba neuvěřitelné nervy. Zatočení bubnu v revolveru. Bandita si přikládá zbraň k hlavě. S šíleným úsměvem mačká spoušť. Cvak, prázdná komora. Předává zbraň a jistý si sám sebou se dál směje. Klik, opět prázdná komora. Bandita bere zbraň od druhého hazardéra a opět bez jakéhokoliv náznaku strachu promáčkne spoušť na prázdno. Druhý z dvojice mačká spoušť se zbraní u hlavy, Bez výstřelu. Čtyři promáčknutí na prázdno. Tady už tečou nervy i ostatním okolo. Šance na náboj v komoře byla vysoká. Někteří už odvraceli zrak, nechtěli vidět rozstřelený mozek člověka, který výzvu přijal. Ovšem nestalo se tak, i ta čtvrtá komora byla prázdná. Bandita bere revolver. Teď už je to šance padesát na padesát. 

Dvě komory, jeden náboj. Tohle je vrchol souboje. S hlubokým nádechem se ten šílenec směje. Výdech a stisk spouště na prázdno už teď prozradil výsledek hry! Poslední komora a v ní zaručeně náboj. Bandita, už bez úsměvu, podává zbraň vlastně mrtvému člověku. Všichni čekají co se bude dít. Povolí nervy a otočí zbraň proti banditovi? Uteče a tím sám sebe prohlásí za zbabělce nebo se vší ctí přiloží zbraň k hlavě a stiskne spoušť? Několik vteřin je hrobové ticho, až si uvědomuju, jak v tuhle chvíli, ten příměr neskutečně sedí. Ve chvíli, kdy se jeden muž, nejspíš z tábora dotyčného, nadechoval a otevíral pusu pravděpodobně s tím, že něco řekne, možná se pokusí vyjednávat, mrtvý muž ve zlomku sekundy otočil zbraň proti sobě a s pohledem hrdého poraženého, stiskl spoušť a vykročil vstříc smrti. Ozvala se rána výstřelu, muž se skácel k zemi a jeho lidé, kteří stáli za ním, zůstali ohození krví a kusy mozku. V tichosti se některým z nich spustili slzy, ale bylo vidět, že i oni jsou hrdí. Drží slovo. Mezi rozcházejícími lidmi se spustili rozhovory. To se dalo čekat, i když je tu každý na smrt zvyklý a ne všech se toto dotklo osobně, většina z nás měla potřebu to alespoň trochu rozebrat, už jen proto, že i pro přihlížející to byly neskutečné nervy. Problém byl v tom, že se dal čekat další problém, protože bandita stále neodcházel. Snažil se vyvolat další konflikt nebo sázku a díky té předchozí si byl sám sebou ještě jistější, než před pár okamžiky. Mike a Dejv stále nemohli mluvit, takže jsme pořád čekali, až jim lék dá do pořádku hlasivky. V tu chvíli si mě vyžádal obchodník. Dozvěděl jsem se, že on sám má problém banditu uklidnit. Přece jen on zde chce mít klid a možnost pro obchody všech frakcí, ale banditu vyhodit nemůže, protože by si mohl znepříjemnit pobyt zde v jejich blízkosti. Bylo mi jasný co bude chtít, ale podle jeho slov to musí být provedeno tak, aby to nevypadalo jako napadení, protože by to vyvolalo u ostatních banditů jenom touhu po pomstě. 

Pár minut mi vrtalo hlavou, jak to udělat, tak abych úkol splnil. Bylo mi jasné, že nám to od obchodníka vynese další odměny. A najednou se ta situace nabízí úplně sama. Bandita před hangárem narazil na Mika s Dejvem, kteří nemohou mluvit. Ve chvíli vzniká problém, protože se mu nelíbí, že neodpovídají na jeho narážky a pouze gestikulují. Dobíhám k nim, a banditu rovnou odstrkuju, není co řešit ani proč se klidnit. Potřebuju ho vyhecovat k nějaké akci. „Tohle si přehnal frajere.“ Výborně, je rozjetej a mám šanci ho dostat na nějakou výzvu. „A co s tím uděláš?“ Rejpavě pokračuju v provokaci. Vidím, že bandita sahá k opasku po revolveru, automaticky sjíždím rukou na rukojeť čezety, co mám na opasku u boku. Ale on nechce střílet. „Tak si dáme znova ruskou ruletu!“ Nadhazuje s naprostou jistotou v hlase. „Co takhle něco, kde nejde o štěstí? Souboj jeden na jednoho, deset kroků, otočka a zůstane stát jen jeden!“ Bandita se ani dlouho nerozmýšlel a kývl. Mávl na obchodníka, vysvětlil mu co se děje a co po něm bude chtít. Odpočítá nám kroky, aby to bylo fér. Během toho za mnou přišel Mike a divoce gestikuloval. Chvíli jsem přemýšlel co mi chce naznačit, ale pak jsem pochopil. Díky kámo, ty mi vždycky kreješ prdel, i když to zrovna není zbraní. Tady jsou znát ty roky praxe a zkušeností, myslím, že já bych na to sám nepřišel nebo ne určitě tak rychle, jako Mike. Zády k sobě, zbraň v ruce, high ready. Ozval se hlas obchodníka. „Jedna, dva, tři.“ Každým krokem cítím nával adrenalinu. „Čtyři, pět, šest, sedm.“ Tep se mi zrychluje, ale ruka zůstává pevná. „Osm, devět.“ Nevnímám okolí, nevím kdo z našich tu je, neslyším nic než odpočet kroků a svoje srdce. „Deset!“ Okamžitě se otáčím s nášlapem přes levou nohu. 

Ten pohyb mě vynesl asi metr mimo osu střelby, jdu dolů pokrčením kolen, natahuju ruku se zbraní proti banditovi a přidávám levou ruku ke zbrani, pro pevnější úchop. Mačkám spoušť, vše téměř okamžitě. Ozývají se dva výstřely a bandita ukračuje na svou levou stranu. Opět padají dva výstřely. Přesunuju mířidla s pohybem bandity. Třetí výstřel, a tentokrát jen můj. Bandita padá k zemi. Přežil jsem. Ten úkrok stranou a poklek, díky kterému jsem zmenšil cíl, mi zachránili život. Díky Miku, že jsem tohle vyhrál a přežil, je tvoje zásluha. Koukám na zbraň, abych udělal standardní kontrolu po střelbě a okamžitě mě zamrazilo v zádech. Vidím nedoražený závěr a ve vyhazovacím okénku zaseklou nábojnici. Tohle bylo štěstí jako prase. Další výstřel by nevyšel a musel bych řešit závadu. To člověka o několik vteřin zdrží, a myslím, že v tu chvíli by bandita už neminul. Obchodník na mě významně kývnul a odešel. V tu chvíli mi ostatní začali plácat po ramenou a já ještě chvíli přemýšlel, jak kurevsky velký štěstí jsem měl. 

Zbytek té hodiny jsme využili k relaxaci a na výměnu informací. Každý postřeh se hodí. Potřebujeme vědět, jak to kde vypadá, co se kde děje. Začíná se stmívat a párkrát jsme zaslechli, že se v zóně pohybuje někdo nebo něco, co nazývají Juggernaut, a že má u sebe speciální datové disky, které je potřeba donést obchodníkovi na výrobu odpuzovače. Tohle nebude snadný. Navíc i Templáři přestávají být snadná kořist, pohybují se v tlupách nebo v místech, kde se velmi těžce loví a přestali tak být jednoduchými terči. Je čas zaměřit na zónu. Naštěstí díky klukům, co obětavě běhali do zóny zadávat kódy, máme dostatek dlouhých střelných zbraní, a tak se nám bude mnohem lépe pracovat v uzavřených prostorech. Odkládám odstřelovačku, beru si svou oblíbenou zbraň, které říkám modrá vlčice. Munice je také celkem dostatek. Jediným problém je, že během dnešního dne, se náš počet snížil o jednoho. Jeden z mlaďáků zůstal v zóně kvůli neléčenému zranění a následnému vyčerpání. Ale není čas to řešit, v zóně zůstalo jen tělo, zbraň a munici dostali ostatní ven. Sedíme okolo ohně s Remnanty a zjišťujeme jaký mají plán. 

Tohle by byl špatný tah, a všichni si to uvědomují. Proto se vracíme zpět a budeme vyčkávat, až se zóna uvolní. Po nějaké půlhodině, je slyšet vítězný řev Templářů. Docházejí k obchodníkovi očividně spokojení. Štíty dolámané, sem tam někdo s nějakým zraněním a nebo zničeným mečem, ale vypadají bez ztrát a obchodníkovi předávají datový disk. Mají náskok, navíc se zdá, že díky dobře odvedené práci při nalezení vědce, mají teď privilegia co se týče součástek na odpuzovač mutantů. Doufám, že součástek má obchodník pořád dost, a že se dostane i na nás a Remnanty. Pokud ne, celé naše snažení je tu vlastně celou dobu k ničemu. Je tu naše chvíle, víme to my i Remnanti, musíme jít opět spolu a spolupracovat, jinak nejspíš nemáme šanci. Všichni kdo přežili a jsou schopní jít, kontrolují vybavení, páskují zásobníky, zkoušejí těsnost masek proti otravě a radiaci. Většina z nás už dávno ví, co přesně je potřeba, a proto vyrážíme po pár minutách. Stojíme před zónou. V podivném tichu, které není pro zónu vůbec obvyklé, je slyšet pouze oddechování nás všech skrze filtry v maskách. Konečně, tentokrát skrz průzory v masce i něco vidím a není to mlíko díky zamlžení. 

Dobrej pocit se mísí s nervozitou před vstupem do zóny. První v řadě vcházejí do budovy. Já s Dejvem uzavírám řadu. Procházíme dveřmi, většina týmu už je nahoře, je docela prdel dostat sem přes tyhle rozpadlý schody, zvlášť když je potřeba si neustále hlídat, co se okolo děje. Tady každej závisí na každým, chyba jednoho, může stát životy nás všech. Procházíme přes schody do první vetší místnosti, která je dělená na dvě stěnou, v níž je okno a futra do podlouhlé chodby. Třicet až čtyřicet metrů před náma je odbočka doprava. Mezi ní a námi jsou po stranách otvory po dveřích do bočních místností. Tohle je lehká výhoda, můžou nám poskytovat krytí. Vidím před sebou celou naší skupinu a Dejva vedle sebe. Hlídáme spíše záda, protože střílet přes všechny ostatní směrem dopředu, by je mohlo ohrozit, ačkoliv všichni vědí, jak se mají chovat a pozicovat, aby i ten poslední mohl případně poskytnout krytí palbou. Jenže přiznejme si to, na nějakou dlouhou krycí palbu stejně nemáme munici. Ve chvíli kdy se dva z nás, podle typu pohybu a postav to byl Mike a ta bestie s kalachem od Remnantů, přesouvali do dalších místností, abychom mohli postupovat vpřed, se ozval zvuk.

Těžký dusot Juggernauta a zvuk jeho zbraně. Najednou to většině z nás došlo, my nebudeme hledat jeho. To on bude hledat nás. My jsme ti, co si pro něco jdou, ale on je ten, kdo nám to nechce dát a ten co nás tu nechce! Pomalé a hlasité zvuky se přibližují z chodby vpravo. Všichni čekáme, co se bude dít. Oslňující světlo. Bez šance cokoliv vidět. Skrze masky, ve tmě která je v zóně, není šance jakkoliv prohlédnout odkud světlo přesně přichází. V tu samou chvíli se ozve střelba, nepřestávající. Povedlo se mu překvapit nás a teď není šance odpovědět. Všichni se snaží krýt za čím se dá. Okolo mě lítají kusy zdi a omítky. Tady není jistota ani toho, že se člověk zachrání za zdí. Konec, ticho a jen dusot kroků od nás směrem pryč. Pár z nás se stíhat rychle přemístit. Díky tomu se s Dejvem dostáváme blíž k otvoru po dveřích a máme lepší výhled do chodby, aniž bychom někomu mířili do zad. Konečně můžeme ostatní pořádně podpořit palbou. Kroky se začínají vracet a každý čeká světlo, snažíme se odvrátit zrak tak, aby nás světlo úplně neoslepilo, ale aby nám zůstal směr odkud přijde Jugger, alespoň periferně v zorném poli. 

Tentokrát se světlo nezaplo, zpoza rohu vyšla obří postava v černém, se skeletem lebky na obličeji, pod helmou s tvrzeným sklem. Následovala profesionální reakce. Od předních pozic až dozadu vyšly od každého dvě až tři přesně mířené rány. Někdo trefil nohy, další ruce, vitální zónu, viděl jsem i škubnutí hlavy. Nic! Jakto, že nic? Stojí tam dál a místo toho, aby se stáhl nebo padl, mačká spoušť a my musíme okamžitě zalézt a snažit se přečkat další salvu z kulometu. Tohle není možný, nevím jak ostatní, ale mě začíná přemáhat pocit paniky. Někomu vepředu se podařilo výborně zamířit zpoza rohu a dvakrát cinknout střelou Juggerovi o hlavu. Naštěstí ho to lehce rozhodilo, přestala palba a zády k nám odchází dál dlouhou chodbou. Ve chvíli kdy byl čas komunikovat se k nám zepředu dostala informace, že si někdo všiml, nejspíš slabého místa. Jugger má na sobě dva, asi energetické body, na těle vepředu a na zádech. To by mohla být šance. Těžko říct co ho drží na nohou i přes všechny zásahy co dostal. Nicméně se tohle zdá jako vodítko k tomu, jak se k němu dostat, alespoň na tak dlouho, abychom ho mohli prohledat a najít disky, které hledáme. „Napadlo tě to stejný co mě?“ Ptám se Dejva. „Myslím, že jo!“ „Oukej, jdeme zezadu.“ 

Pokud se nám nepovede ho trefit do zad, třeba alespoň odvedeme pozornost a dáme ostatním šanci zamířit na ty body. Netuším, jestli to někdo zaregistroval, ale dali jsem gestem signál, že to otáčíme a jdeme okolo zóny Juggerovi do zad. Opatrný, ale rychlý přesun okolo zdí budov se povedl. Naštěstí jsme nenarazili na bandity nebo mutanty. Stojíme u bočních dveří, které by nás měli pustit Juggernautovi přímo do zad. Celou dobu slyšíme střelbu a výkřiky povelů ke koordinaci. Pořád žijou, zdržují ho a my máme šanci nepozorovaně vejít do budovy. Stojíme tam, kde jsme včera vyběhli s Mikem ze zóny a v rukou měli tagy. Hned za dveřmi je vstup do místnosti, ze které je skrz rozbité luxory vidět do chodby, kterou prochází Jugger. Stihli jsme to, ještě ho nestačili zahnat tak daleko, a tak jsme mu opravdu v zádech. Dejv se snaží prokouknout přes díry do chodby, já se pozicuju mezi futra tak, abych měl výhled a prostor pro střelbu. Zbytek našeho týmu postupuje vpřed a my máme Juggernauta z boku, Slyším výstřel, Dejv zasáhl dvakrát. Jugger couve a dostává se mi do výhledu. Okamžitě se ocitáme pod palbou, snažím se jí opětovat. V tom adrenalinu si párkrát vystřelím přímo do zdi před sebou, protože jsem si špatně nastavil hlaveň. Okamžitě se víří prach, lítají kousky zdí a to od mojí i Juggerovi střelby. Tady chcípneme! Střely lítají i skrze zeď, naštěstí to není mířený, spíše se nás snaží zahnat, zatlačit hlouběji do místnosti. Pokud se mu to povede dojde si pro nás, jak pro zvíře v koutě na porážce. Oba se snažíme mu to znepříjemnit a v několika momentech se nám daří, i přes neustálou palbu, ho zasáhnout. Slyšíme další výstřely. Výstřely ze zbraní našich lidí. Najednou se ozve kovový zvuk, jako když mohutný zvon spadne na zem. Střelba utichla, a Jugger se sesunul k zemi. 

Kurva, jo! Povedlo se to, podařilo se nám ho rozptýlit natolik, že někdo trefil ten potřebný bod na jeho vypnutí. Nevíme kolik máme času, chvíli nám s Dejvem trvá než doteče do hlavy, co se stalo. Stále připravení, kontrolujeme oba směry v chodbě, u těla Juggernauta vidíme Mika a tu frajerku s kalachem od Remnantů, jak už drží datové disky v ruce a dávají povel k ústupu. Jeden z nich ho trefil, stoprocentně. Ostatní se vydávají cestou kudy přišli, mají tam volno a záda jim celou dobu hlídali dva poslední. My s Dejvem vycházíme ze zóny bokem, nechceme riskovat procházení okolo toho monstra, které se může každou chvíli znova postavit na nohy a rozstřílet nás na kaši. Po pár minutách se konečně scházíme u obchodníka. Úkol splněn. Obchodník disky přijal a nám se ulevilo. Pořád máme šanci na postavení odpuzovače. Většinu materiálů máme a tím i naději na to, že se nám to povede s pomocí vědce sestavit. Bohužel naděje a pocit úlevy netrvá moc dlouho. Po chvíli k nám přichází obchodník přímo s vědcem. Dozvídáme se o poslední součástce, která nám chybí. O součástce, na které to celé stojí, protože je schopná generovat energii i přes to, že žádnou nepřijímá. Je nám jasný, co to má být, už loni jsme se pro to museli vydat, a zařvalo nás tam hodně. Do útrob zóny, mezi ty nejkrvelačnější bestie z mutantů. 

Protože někde z hlubin, v nejvíc kontaminované části zóny, v místech jádra výbuchu, právě oni dolují tuhle nejpotřebnější věc. Artefakt! Budeme tam muset znovu, každý z nás to hluboko v myšlenkách svojí hlavy věděl, ale nikdo z nás si to nechtěl připustit a doufal, že to nebude nutné. Ale je. Tentokrát jsem na to sami, z důvodů které opět neznáme. Obchodník určil pořadí frakcí, jak budou vstupovat do zóny. Tohle dělá celou dobu, a my ho musíme poslouchat, protože to na něm závisí, zda se nám podaří sestavit odpuzovač. On má potřebné vybavení k jeho sestrojení a on má toho vědátora, který to umí. Stále si myslím, že to dělá pro své vlastní pobavení a zkouší, z čeho mu kápne něco navíc. Když někdo neuspěje, bude mít víc zdrojů pro přežití jen pro svoje vlastní účely. Nejsem rád, že má takovouhle moc, jen díky svým možnostem, ale nedá se nic dělat. Zabít ho nepřinese žádnou výhodu, jelikož netušíme, kde má svoje sklady a ani které součástky potřebujeme. Než bychom vše potřebné i za pomocí vědce našli, mohlo by být už dávno pozdě. Nezbývá nám, než hrát podle jeho vlastních pravidel a doufat, že artefaktů se v zóně nachází víc, stejně jako loni. Není to moc dobrá pozice, zvlášť když obchodník nechal losovat zástupce frakcí o pořadí a já se svým štěstím, si vytáhl nejkratší sirku, která znamenala poslední místo. Hraje nám do karet jedině to, že by nám někdo z Remnantů mohl pomoct lokalizovat místo, kde by mohl být artefakt. Bohužel proti nám stojí fakta ta, že mutanti budou o to víc rozzuření a také to, že ten třetí artefakt, tam vůbec nemusí být! 

Během plánování, přemýšlení a kontrolování vystroje, což je potřeba dělat pořád, klidně třikrát po sobě, když vám na tom závisí život, se ze zóny vrátili Templáři, kteří šli jako první. Jsou dolámaní, od krve, na jejich tělech jsou vidět kousance a stopy po drápech. Někteří se vrátili bez štítů nebo jen s jejich zbytky. Ale když se uvnitř hangáru rozestoupili, uprostřed kruhu lidí se nám naskytl pohled na jejich vůdce. Ten přes všechnu bolest v obličeji měl na rtech úsměv a v jeho očích byla vidět úleva. Úleva z toho, že oni další zimu přežijí, bez nájezdu mutantů, protože on v ruce držel to, co chceme všichni. Artefakt! Oni to dokázali, jako první splnili tu hru, kterou s námi všemi od začátku obchodník hraje a odměnou jim je obrovské zadostiučinění. Protože obchodník jim teď musí pomoct sestavit odpuzovač a tím jim zjednodušit nadcházející zimní měsíce. Nejsou naši spojenci, byli a budou i nadále naší kořistí, ale i přes to vnímám, že k nim právě pociťuju obrovskou úctu a obdiv. Vím, že stejně jako jejich vůdce i já musím naší frakci dovést k tomuhle úspěchu. 

V duchu skládám obrovskou poklonu tomu fanatikovi, ale zároveň vím, že pokud se ještě setkáme, bude to osobní výzva a lov trofeje. Musím přehodit myšlenky a zase začít vnímat instinkt lovce a zároveň nechat proudit pud sebezáchovy. Nutnou kombinaci pocitů pro pohyb v zóně, protože tam se člověk nesmí bát, ale rozhodně nesmí uvíznout v pocitu, že zrovna jemu se tam nic nestane a odejde bez újmy jako ten nejlepší. To by byla ta největší chyba. Už jsme si to zažili několikrát. Právě se vrací Remnanti, za ten den co jsme je poznali, jsme vlastně ani skoro nečekali, že by mohli selhat. Musím uznat, že se dokázali adaptovat vlastně stejně dobře jako my, jen s pár rozdíly. Rozdíly, které nám dávají výhody, ale i tak, oni nám úspěšně šlapou na paty v týhle pustině, je to vyrovnanej boj o přežití. I oni nesou artefakt, jako druzí mají tu jistotu, že budou mít odpuzovač. Když nás míjí, prohodí mezi sebou pár slov o tom, že tam je ještě jeden. Nemusí to být informace přímo pro nás, ale já doufám že je, že naschvál zmínili, je ještě jeden, protože má cenu jít do zóny a je šance najít artefakt. Jsme na cestě k zóně, už dávno je tma i venku. V zóně už je ten známý hluk, hluk mutantů, kteří se chtějí nažrat, kteří chtějí svou kořist. 

Jejich stíny se mihotají v oknech, když jejich postavy osvětlují plameny hořících olejů, unikajících plynů a fosforeskující plochy, rozlitých chemikálií. Jde nás posledních sedm co nás zbylo. Mike jde první. Volíme cestu bokem do zadních prostor, odkud je přístup dál do hlubin budov. Pomalu procházíme první dveře, kontroluju nám záda a mám před sebou ostatní. Nikdo nespěchá, opatrně se dva první rozhlíží do obou stran chodby. Najednou vidím Mika, jak probíhá rovně do místnosti naproti, neozývá se řev, střelba ani jiná reakce. Místnost je čistá. To nám poskytuje možnost líp postupovat. Máme post na krytí obou stran a další člověk se může přemístit dál ve směru do hlubin zóny. Přebíhá chodbou do další místnosti, dva vstupují do chodby a kryjí záda. Uvolňuje se mi místo a procházím okolo všech dopředu. Zatáčím vlevo do místnosti, prázdná. Žádné dveře, mříže na oknech. Jo to je mi povědomé. Vidím naproti přes chodbu ve dveřích Mika, je na protější pozici, výborně. Můžeme pokračovat dál. 

V tu chvíli slyším od mlaďáků, co kryjou záda, řvát kontakt! Kurva! Snažím se vidět do chodby na svou levou stranu, Mike naproti míří směrem k mlaďákům, kde se ozval kontakt. Ve svém zorném poli nic nevidím, ale periferně vnímám, že Mike zalézá zpět do místnosti. Přes všechen řev a několik ran ze zbraně slyším, jak se blíží běžící mutant. Je mi jasný, že musel Mika vidět. Couvám v místnosti co nejdál od dveří, ale tak abych celou dobu kryl Mikovi dveře. V tu chvíli kdy mám přes kolimátor zamířeno na bod, kudy bude muset mutant projít, se tam přímo objeví. Zatáčí do dveří místnosti, kde je Mike. Okamžitě reaguju jednou přesnou ranou. V tu stejnou chvíli vidím, že vyšla rána i v místnosti. Mike reagoval skvěle, vytáhl sekundární zbraň stáhl si ji k tělu a před sebe nastavil slabou ruku. Mutant neměl šanci. Mike ho k sobě nepustil na kontakt a poslal mu jí přímo doprostřed břicha, já mu to jen pojistil z boku na žebra. Oba se vracíme k okraji dveří kontrolovat dění v chodbě. Ze směru, kudy potřebujeme jít, přibíhá další mutant. Začíná to být hodně zběsilá situace, naštěstí chodbou prochází zrovna Dejv, který se přemisťuje do další místnosti. Dvě rány, mutant leží. Za Dejvem se pohybují dva naši mlaďáci. Proti nim vybíhají další dva mutové. 

Nemůžeme je krýt, bohužel jdou chodbou vedle sebe a není kudy zamířit na mutanty, co běží proti nim. Musí to vyřešit sami. Slyším několik ran, jeden mutant padá. Ten druhý pokračuje dál v běhu. Do hajzlu! Dostal se na kontaktní vzdálenost a je jen slyšet švihnutí pařátu, zvuk těla naraženého na zeď a křupnutí několika kostí v těle. Další tři rány, uvědomuju si, že to byl Mike a Dejv. Mutant padá na zem, ale ještě se sápe k nám. Přesun do další místnosti. Míjím tři lidi a jednou ranou do hlavy dorážím plazícího se muta. Za mnou se pohybuje někdo další, nemám přehled, kdo z mlaďáků to je, ale vnímám že se nás přesunuje už jen pět. Jeden z nich musel zařvat už při prvním kontaktu do zad. Jsem vepředu, do místnosti naproti mně, dobíhá Dejv. Okamžitě následuje přesun dalšího z nás do boční místnosti před náma. Proti němu vybíhá další mutant, tentokrát je to správně, jde chodbou sám a je prostor pro střelbu. Mutant se kácí k zemi těsně před jedním z mlaďáků a ten zahýbá do místnosti. Mike a Dejv signalizují, že dál musíme sami, mutanti mají tu skvělou vlastnost, že nechtějí chcípnout ani po trefě do hlavy. Oni musí hlídat záda a pro jistotu obcházet těla mutů a preventivně do nich poslat aspoň jednu ránu, aby zůstali na zemi. Vidím před sebou zatáčku doprava. Blikající světlo, ne žlutooranžové nebo fosforově zelené. Je azurově modré. 

To musí být ono, je to na dosah. Teď! Vycházím z místnosti, nohu před nohu, rychlý kroky, zbraň připravenou k okamžité reakci, vnímám za sebou jednoho z nás. Je to dobrý, jdeme dva a záda nám kryjí kluci, kteří mi už X krát zachránili život nebo alespoň kus prdele. Tohle nesmím posrat. Z levé strany rozdvojení chodby se vyřítil mutant, slyším za sebou po své levé straně ránu z brokovnice. Tohle bylo hodně na blízko a mutanta to koplo o metr zpátky. Jsem ani ne deset metrů od rohu, zpoza kterého poblikává modré světlo. Tam potřebuju! Snažím se být v klidu a nespěchat. Přesto lehce zrychluji krok. Tři metry od toho rohu začínám vykrajovat a otevírat si prostor před sebou směrem doprava za roh. Tohle, co nás Mike učil roky a roky dávno před apokalypsou, to mi právě zachraňuje život. Jít při zdi a nevidět za roh, ten hajzl by mě dostal. Jen díky dobrému úhlu, jsem teď viděl za zeď včas, abych i na ty dva metry mohl reagovat na rozeběhnutého mutanta. Reflex zafungoval. Dva rychlé kroky dozadu, kde jsem věděl, že se opřu o zeď. Dvakrát stisk spouště a dvě rány přímo mezi prsa. Mutant se ale v setrvačnosti dál pohyboval směrem ke mně. Naštěstí jsem se už opíral zády o zeď a zbraň držel pevně. Mutant se narazil o hlaveň a já ho pohybem rukou doprava, přes zbraň, nasměroval na zem, kde naštěstí zůstal ležet bez pohybu. Rychle vyrážím dopředu, už vidím do celé další chodby. Prázdno a uprostřed levituje modře svítící koule. Dva kroky. Natahuju ruku a sevřu prsty za ohraničená okénka artefaktu, která připomínají plástve. Projede mnou elektrizující pocit. 

Mám TO! Mám! Několika vteřinová euforie vystřídaná vystřízlivěním, které přineslo myšlenku na to, že musíme ještě ven. Otáčím se na patě a hned za rohem řvu, že to mám. Že můžeme ven. Kluci stále drží mutanty mrtvé, zdá se, že máme volnou cestu. Obcházíme těla mutantů a za mnou se postupně stahujou ostatní. Cestou míjím tělo jednoho z nás, sevřelo se mi hrdlo, nechtěl jsem ho tu nechat, ale není čas tahat sebou něco navíc. Když míjím tělo dalšího z nás, toho co padl při prvním kontaktu s mutantem, který nám šel do zad, na pár vteřin přestávám dýchat a podlamují se mi nohy. Cítím, že mě někdo zezadu chytá a podepírá. Je to Dejv, Mike mě jistí rukou tlačící na záda. Procházíme dveře, v tom zmatku schytám ránu o futra, ale to je úplně jedno. Jsme venku. Ne všichni, ale jsme venku a máme artefakt. Posledních pár metrů ze zóny zase chytám dech a klopýtám sám. Jsme venku a já strhávám masku z obličeje. Zhluboka dýchám a začíná se projevovat znovu pocit euforie. Začínám se smát, jakoby z dálky slyším, že ostatní také. Restartuju smysly a už plně vnímám. Vnímám všechny okolo sebe, jak výklusem neseme artefakt k obchodníkovi. Jsem na ně hrdej. Hrdej že to zvládli. Jsem hrdej, že lovili a nebáli se. Hrdej, že si zvládli krýt záda a fungovat i v těch největších sračkách, který člověk prostě nečeká. Jsem hrdej, že jsme lovci. Řvu nahlas do noci. „Kdo jsme? Lovci! Kdo jsme? Lovci!“ A za zády se mi ozývá, „Fiends, Fiends, Fiends!“ Neskutečná úleva po tom všem, když nám po předání artefaktu obchodník s vědcem přináší rudě zářící válec, který je odpuzovačem mutantů. Díky tomu nebudeme muset mít strach o napadení tábora, až se mutanti v zimě vydají mimo zónu. A třeba, nám tenhle vydrží déle než rok, to bohužel opět nikdo neví. Než jsme stihli dojít ze zóny, Templáři se se vším, co potřebovali stihli přemístit do svého tábora. Asi pro jistotu, abychom je po cestě ještě nechtěli lovit. Ale my máme to, co jsme potřebovali, a ještě mnohem víc. Díky úspěšnému lovu, nám zbylo platidlo od obchodníka. To jsme směnili za munici a další potřebné věci. Navíc nám na našem mrtvolišti, kousek odsud v lese, visí dostatek Templářů. Jejich maso a vše ostatní nás bude živit dost dlouho. Získali jsme výhody pro přežití. Získali jsme respekt a pozici jasných predátorů. Jsem poctěn být tím, čím jsem a být s těmi, se kterými jsem. Protože pro tuhle zimu, jsme to my, kdo jsou vládci téhle pustiny. Fiends!!!